Zakladatel křesťanství spojuje všechny lidi, kteří v něho věří jako v jediného Pána a Spasitele.
Přesvědčení, že Ježíš je zaslíbený "Syn člověka", Bohem poslaný prorok, který hlásal brzký příchod Božího království a uskutečňoval ho slovem i činem, voláním po obrácení a pokání, se prosazovalo u mnoha stoupenců už za jeho života.
Také víra v mesiášskou podstatu "Pomazaného" se projevovala už velmi časně. Chápání Ježíše Krista jako Pána, Božího Syna a Spasitele světa se zakládá na hlásání jeho učedníků, že po svém ukřižovaní vstal z hrobu, zjevil se jim a vystoupil na nebesa. Smrt na kříži a vzkříšení se staly základem víry největšího světového náboženství a jsou pro miliony dokladem, že Ježíš Kristus znamená spásu a vykoupení.
Křesťanství se liší od všech jiných náboženství postavením svého zakladatele. Kristus není objevitelem filozofických nebo etických pravd, jako např. Buddha nebo Konfucius, není jen vyslancem jednoho zjevujícího se Boha jako Muhammad, také není jedním ze vtělení a zosobnění boha jako Kršna v hinduistické víře. Pro křesťany hlásá Ježíš Boží mocí, kterou je sám: Syn Boží, střed a Pán vesmíru, Spasitel a učitel, obrat a dokončení světového dění, stejně jako druhá osoba Boží Trojice.
Teologická reflexe prvních křesťanů začínala u nepochopitelného jednání Boha v životě Ježíše: Že Boží Syn musel zemřít na kříži, aby byl třetího dne zase vzkříšen ze smrti, formuloval o několik let později sv. Pavel jako směrodatnou křesťanskou nauku o spáse. Kristovou smírnou obětí za hříchy lidí jsou všichni věřící, kteří uspořádají svůj život podle Krista, vykoupeni a osvobozeni z moci hříchu. Také islám uznává v Ježíši Kristu důležitou náboženskou postavu, i když muslimové ho chápou jen jako proroka bez božské podstaty.
Nejstaršími prameny jeho biografie jsou evangelia. Ale Ježíšovu autenticitu dokládají i poznámky židovského dějepisce Josefa Flavia (37/38 - kolem r. 100) a velkého historika starého Říma Cornelia Tacita.
Evangelia jsou nejen historickými prameny, nýbrž současně také doklady a svědectvím o raně křesťanské víře. Z nich se lze o Ježíšovi dozvědět toto:
Anděl zvěstoval Marii, zasnoubené za Josefa, narození Božího Syna (evangelium sv. Lukáše 1,26-38), kterého počala působením Ducha svatého.
Maria ho přivedla na svět v Betlémě, kde se zdržovala společně se svým mužem Josefem při sčítání lidu, nařízeném císařem Augustem (Lukáš 2,1-7). První léta svého dětství strávil Ježíš v Egyptě, kam jeho rodiče utekli před králem Herodem (Matouš 2,13-23). Přízvisko "Nazarejský" dostal pro své pozdější bydliště v Nazaretě.
Ve věku asi 30 let ho pokřtil Jan Křtitel v Jordáně, nato se Ježíš v poušti 40 dní postil (Matouš 3,13-4,11). Pak začal tři roky trvající putovní a učitelskou činnost, při níž okolo sebe shromáždil učedníky, z nichž vyvolil dvanáct apoštolů.
Kristus mluvil k lidem o přicházejícím Božím království prostými, srozumitelnými slovy a činil svou řeč názornou podobenstvími. Kristus potvrzoval své Boží poslání a pravdivost svého učení mnoha zázraky (mj. uzdravováním nemocných) a svatostí svého života. Svůj první veřejný zázrak způsobil Kristus při příležitosti svatby v Káně.
Ve třetím roce činnosti vešel Ježíš před velikonočními svátky slavnostně do Jeruzaléma. Vzbuzoval už dlouho nenávist židovských velekněží a znalců Písma, protože se označoval za Syna Božího. Ve čtvrtek před velikonočními svátky jedl Ježíš se svými apoštoly velikonočního beránka, umyl jim nohy (což byla práce otroka či služebníka), ustanovil na svou památku slavnost eucharistie a šel pak na Olivovou horu, kde ve smrtelné úzkosti očekával začátek svého utrpení (Matouš 26,20-47; Marek 14,17-43; Lukáš 22,7-46; Jan 13, 1-26). Byl vojáky zajat, doveden k velekněžím a odsouzen k smrti. Židovští velekněží žádali Kristovu smrt na kříži. Protože však nebyli oprávněni vyhlásit rozsudek smrti, obrátili se na římského místodržícího Pontia Piláta. Protože mu hrozili, že ho obžalují u císaře, odsoudil Pilát Krista k smrti na kříži (Matouš 26,47.27,31; Marek 14,32-15.20; Lukáš 22,4 -23.25; Jan 18,1.19,16). Na Velký pátek Ježíše kolem poledne ukřižovali na hoře Golgota u Jeruzaléma a zemřel ve tři hodiny odpoledne.
V pátek večer Krista sňali z kříže a položili do nového hrobu ve skále, který patřil jednomu Ježíšovu stoupenci. O velikonoční neděli ráno před východem slunce vstal Kristus z mrtvých a vystoupil slavně z hrobu.
Vzkříšený Kristus se zjevil napřed Petrovi (Lukáš 24,34; 1. list Korinťanům 15,5), o velikonoční neděli ráno Marii Magdalské (Marek 16,9-10; Jan 20,11-18) a pak zbožným ženám, které našly jeho hrob prázdný (Matouš 28,9-10), o velikonoční neděli večer dvěma učedníkům, kteří šli do Emauz (Lukáš 24,13 -35), a hned nato učedníkům, shromážděným ve večeřadle (Jan 20, 19-23). V neděli nato se zjevil apoštolu Tomášovi (Jan 20, 24-29). U jezera Tiberiadského se Ježíš zjevil sedmi učedníkům a nakonec na jedné hoře v Galilei svým apoštolům a více než 500 učedníkům, přičemž jim dal příkaz, donést jeho učení všem národům a křtít je v jeho jménu.
Čtyřicátého dne po svém vzkříšení vystoupil Ježíš na Olivové hoře na nebe a o deset dní později seslal apoštolům Ducha svatého.
