V Izraeli jsem sloužil na vojně u výsadkářů
Mám Izraelské občanství. A proto po roce stráveném v rabínské škole pro mě nastal čas, abych splnil svou občanskou povinnost. Odcházím na vojnu k výsadkářům. Hned mi jasné, že doposud jsem žil jako v bavlnce, protože u výsadkářů je to „záhul“.
Nejprve absolvujeme půlroční výcvik. Musíme čelit různým situacím, z nichž každá je náročnější než ta předcházející. V noci spíme na zemi, i když prší. Od šesti večer do šesti ráno pochodujeme bez jediné zastávky. Uprostřed noci nás budí a jdeme běhat a po návratu se musíme sprchovat potmě. Učí nás běhat v písku v plné polní. Důstojníci běží s námi, nebo dokonce před námi a učí nás, jak si vycvičit nezlomnou vůli. Díky nim zjišťuji, jak silná je lidská psychika. Jindy zas například trávíme celou noc na Golanských výšinách v severním Izraeli, na hranici se Sýrií, a čekáme na rozkaz k útoku. Mrzne, spíme na střídačku. Ani jednou za ty dlouhé měsíce mě nenapadne, že bych nějaký úkol nedokázal splnit. Strach mám jedině z toho, že neporozumím správně rozkazům, protože hebrejština není můj rodný jazyk a důstojníci chrlí rozkazy hrozně rychle. Tenhle trénink zoceluje vůli a vytváří pevná přátelství.
Prohledáváme i domy křesťanských rodin
Po celé ty dlouhé měsíce v armádě nosím pod přilbou jarmulku. Armáda nám poskytuje čas na modlitbu a na šabat obvykle dostáváme dovolenku. Když máme ten den pohotovost, nemáme trénink. Zbraně však nosit musíme i přesto, že o šabatu se nic nosit nemá.
Přichází jaro. Vojenským náklaďákem odjíždíme na sever Izraele, k libanonské a syrské hranici, kde se v biblických dobách rozkládala Galilea. Na toto území i dnes pravidelně dopadají rakety vystřelované Hizballáhem. Jiný náklaďák nás odváží do tábora přímo na hranici. Jak se k ní blížíme, zmocňuje se mě čím dál větší úzkost. Už to není žádná legrace. Velice dobře si uvědomuji, že jdu možná do války.
V Libanonu hledáme teroristy a ukryté zbraně, a proto musíme prohledávat i domy křesťanských rodin, které nám nabízejí čaj. Je to k nevíře: vidím křesťanské ikony a zmocňuje se mě touha stát se křesťanem! Mám velkou chuť promluvit si s těmi lidmi o tom, jak nesmírně mě Kristus přitahuje. Ale není to vůbec možné, musím držet jazyk za zuby. Mluvit může jen plukovník.
Hlídkoval jsem o Vánocích v Betlémě
Na závěr výcviku, v prosinci, nás posílají do Betléma, abychom dohlíželi na nerušený průběh půlnoční mše. Betlém je totiž v té době pod izraelskou správou, a proto tam Izrael musí zajišťovat bezpečnost. Do Betléma přijíždíme tři dny před Vánocemi, prohledáme celou tržnici a pár Arabů zatkneme. Ke krásné vánoční atmosféře, jakou jsem poznal v dětství, to má hodně daleko! Ale když vidím vánočně vyzdobený Betlém, jsem u vytržení. Znovu se mě zmocňuje touha stát se křesťanem. Při mši hlídáme na střechách v uniformě izraelské armády a se zbraní v ruce. Ve tmě se dívám dolů na baziliku, kde se slouží vánoční mše. Na svůj úkol se soustředím jen velmi obtížně. Jak rád bych zahodil pušku, přidal se ke všem těm křesťanům a prožil vánoční mši s nimi! Uvědomuji si, že mé přání je holý nerozum, ale je nesmírně silné a potlačit ho je tak těžké!
