Už delší dobu bojuji se samotou a přijde mi, že je to akorát horší a horší. Je možné, že je to "jen" blížícími se vánočními svátky.
Přijde mi ale, že už přestávám zvládat bojovat. Před rokem jsem se rozešla s přítelem. Nikdy jsem kolem sebe neměla kdoví kolik lidí, po školách jsme se, jak se stává, rozprchli. Pak to byli spíš kolegové, známí, i když sem tam byl někdo, s kým jsem se občas viděla. Pak jsem se musela stěhovat. V nové práci jsme se bavili, pak jsem ale práci opustila a naše cesty opět rozešly. Všechny kontakty po čase skončily jako vždycky. Sem tam jsme si s někým napsali, ale mnohdy mi už pak ani neodpověděli, nebo se přetvařovali a pak se vymluvili. Dřív mě sem tam aspoň někdo oslovil, teď vůbec. Jen nedávno jedna odpověď: "promiň, mám už jiné plány…“ Vzdala jsem jakýkoli kontaktů s kýmkoli. Za poslední 3 měsíce jsem už nenapsala nikomu (vždy jsem byla já ta první, kdo psal). A za celý 3 měsíce po mně neštěkl ani pes.
Cítím se naprosto zbytečná. Snažím se hledat známý, hledat aktivity, kde mohu někoho potkat. Většinou si nemáme co říct, a když tak jsem pro lidi zajímavá pár týdnů, pak mě opět odříznou. Ráda bych věděla, v čem dělám chybu. Jestli v tom, že se neumím přetvářet, odmítám se zapojovat do pomluv, intrik, neumím lhát?
Mám pocit, že ostatní jen otravuju. Jako mladší jsem často slýchala, že lidé nemají jen mě, že nikdo nebude skákat, jak já chci. Nikdy jsem nechtěla, aby lidi skákali podle mě. Jen mi jde o to mít se s kým projít, zajít na kafe/pivo, navštívit se. I kdyby to bylo jen 1-2x do měsíce. Aspoň jednou v týdnu si napsat, aspoň jednou za 14 dní. Mít se komu svěřit, být pro někoho oporou.
Jsem zvyklá celý život všecko zvládat sama. Jen je toho někdy fakt moc. Aspoň občas bych uvítala mít komu se "vykecat". Mám pocit, že čím jsem starší, tím hůř to osamocení zvládám. I když bych už bych měla být za celý život zvyklá:) (dotaz je redakčně upraven a anyonymizován)
Odpověď na tento dotaz došlý do redakce vira.cz naleznete zde
