Všichni jsme naprogramováni k tomu,
abychom milovali a byli milováni.
Všichni.
Ale nedokážeme to.
Na jedné straně se nám lásky nedostává,
a na druhé straně
se svým jednáním lásce uzavíráme.
Východiskem z této slepé uličky je vědomí,
že nás Bůh miluje takové, jací jsme.
Miluje bezpodmínečně.
Jedině Bůh dokáže uhasit naši žízeň po lásce,
ať je jakkoli veliká.
Ježíš se narodil,
aby uhasil naši žízeň … po lásce.
Narodil se jako malé dítě,
kterého se nelze bát.
Ježíš je pro mě od této chvíle ten,
kdo mi zkřížil cestu.
Ten, kdo mě zná, kdo se setkal a mým pohledem,
kdo vzal mé srdce do svých dlaní,
aby je měnil a navždycky změnil.
Mé setkání s Ježíšem, i když je trochu ubohé,
trochu nevydařené, trochu zmatené,
mi dává najednou nečekanou sílu.
Jako kdybych v sobě měl na dosah ruky
nevyčerpatelnou zásobu lásky!
Zásoba, z níž si mohu po libosti brát,
která mne po celý den naplňuje radostí,
uklidňuje mě a zahání jednoho po druhém démony a strachy,
kteří mě až do nynějška trápili.
Ty strachy, že nebudu mít dost uznání a lásky…
Jak se jako led na slunci rozpouštějí
nutkavé potřeby mého ega a mého těla.
Jakási síla mne zahaluje do svého širokého pláště,
chrání mě a dává mi chuť být lepší.
My všichni se přetvořujeme
stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on.
Působí to duch Páně (srov. 2 Kor 3,18).
„Ježíši tichý,
srdce pokorného,
přetvoř srdce naše
podle srdce svého.“
