V roce 1944 jsem byl v zajateckém táboře pro německé vojáky v Maroku. Francouzský velitel tábora přenechal neformální vedení tábora německým poddůstojníkům, kteří byli fanatičtí nacisti. Do tábora jsem jako zajatec přišel půl roku před Vánocemi a sloužil jsem tam jako katolický kněz, což nacistům bylo trnem v oku. /…/
Nacistické vedení tábora chystalo svátek slunovratu. Naše křesťanská skupina ale vyřezala skutečně umělecké jesličky. Dokonce se nám podařilo vyrobit i malé svíčičky. Vyzdobili jsme náš barák – kapli. Sbor nazkoušel nejkrásnější německé koledy, mnohé i vícehlasně. A pak jsme čekali, co se na Štědrý den stane.
Účast na nacistické slavnosti slunovratu byla povinná. Všichni tam přišli, beze slova seděli a pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven žvásty o nejněmečtějším z německých svátků. V jedenáct hodin už byli všichni na svých barácích. Obstaral jsem si od francouzského velitele povolení sloužit půlnoční mši. Jedna skupina se vydala po táboře a zpívala koledy. Zvali všechny, aby se přidali k průvodu, který směřoval k jesličkám. Kromě několika fanatických nacistů byl za chvilku celý tábor na nohou. Naše kaplička se hned beznadějně zaplnila. Už před nějakou dobou jsme dekami zakryli okenní otvory a naší část baráku, kam se vešlo asi sto lidí. Teď jsme je museli sundat, protože před osvětlenými jesličkami a slavnostně vyzdobeným oltářem se shromažďovaly stovky mužů se svíčkami. Sbor, naše společenství i dav venku pod okny zpívaly písně, které znaly z dětství. Hudební nástroje zněly na oslavu radosti této noci. Přišli dokonce i Francouzi, velitel se svou ženou a s dětmi, tlumočník a několik strážců. Byly Vánoce a o této noci nebyla válka ani nepřátelství, zavládl mír. Mnozí tam stáli a nestyděli se za slzy, které jim kanuly při vzpomínce na domov a rodinu.
Po delší době to byly moje nejkrásnější Vánoce. Mezi lidmi dobré vůle skutečně nastal mír. Ještě po letech mi přicházely dopisy, v kterých mi psali, že právě tady zažili nejkrásnější a ty nejopravdovější Vánoce v životě. Nejopravdovější bezesporu byly: slavnost v budově, které původně byla stájí pro osly, bez oken a dveří. Mše svatá v silném větru vanoucím od Vysokého Atlasu. Právě tu noc sněžilo, takže nám bylo ve starých, roztrhaných uniformách ještě větší zima. A hlad, který nám nebylo dopřáno utišit lepší stravou ani na Vánoce. Bídu a zimu svaté noci jsme si nemuseli představovat, zažili jsme je na vlastní kůži. Neměli jsme nic, co doma dělá tento svátek tak krásný a důvěrný, ale tím víc než jindy jsme si uvědomovali, že nám nechyběl podstatný dar tohoto večera – mír a radost, které nám přineslo Boží dítě přítomné mezi námi ve svátosti.
