Historické zprávy o matce Ježíše z Nazareta jsou především v historii dětsví v evangeliích Nového zákona.
Jako Židovka měla prý po vzoru starozákonní prorokyně jméno Mirjam, které bylo později v řeckém jazyku překládáno jako Maria. Ve skrovných biblických pramenech je popisována jako žena, která je ochotna podle vůle Boží porodit mimořádného syna. Prorocky vyslovuje slova "Magnificat" (evangelium sv. Lukáše 1,46 násl.), aby upozornila na význam Ježíše jako Syna Božího a mesiáše Izraele.
Pod Ježíšovým křížem je jí spolu s učedníkem Janem předána odpovědnost za obec učedníků (evangelium sv. Jana 19, 25). Proto se v alegorických textech církevních otců od 2. stol. označuje jako "nová Eva".
Neposkvrněné početí míní Mariinu nevinnost, tj. její nedotčenost dědičným hříchem. Tím se Maria stala protitypem hříšné Evy.
Podle tradice po Velikonocích a Kristově nanebevstoupení žila Panna Maria v Jeruzalémě a v Efesu. Víru v její nanebevzetí s tělem a duší povýšil r. 1950 papež Pius XII. na dogma.
Zatímco katolická církev uskutečňuje výraznou úctu Panně Marii, protestantská teologie tento fenomen nezná. Právě mariánská dogmata stavějí ekumenický proces před velké problémy. Také uvnitř římskokatolické církve jsou v nejnovější době prudké kontroverze o adekvátním mariánském chápání.
