Sejdou se lidé
Kouzlo Vánoc nespočívá ani tak v rozzářených výlohách a předvánoční nákupní horečce, ale v tom, že se sejde celá rodina. Musí se rozložit jídelní stůl, aby se za něj vešli i prarodiče a děti, a někdy také blízcí přátelé nebo osamělý soused. Kouzlo Vánoc, to je i radost z hraček, které děti našly pod stromečkem, radost z dárku od manžela, který dokázal vytušit, co jsem si potichu tolik přála. Je to radost z toho, že mohu druhému něco dát, že ho mohu něčím potěšit.
Zklamání z nenaplněných očekávání
Svátky ale mohou člověku přinést i zklamání z nenaplněných očekávání. Nemluvím o ranní kocovině, žlučníkových záchvatech či výdajích, které nutně poznamenají lednový rozpočet, mám na mysli prázdná místa u štědrovečerního stolu, jež člověka tolik bolí: tady měl sedět „marnotratný syn“, který dnes prostě „musel“ za kamarády, tady manžel, který i letos musí být v práci, tady děti, které tento rok slaví Vánoce u druhých tchánů. A co teprve prázdná místa po našich blízkých, kteří nás v tomto roce navždy opustili! Čím je člověk starší, tím víc bolestně prázdných míst kolem sebe má.
Období všeobecného veselí vzbuzuje v některých lidech spíše obavy
V mnoha lidech vzbuzuje toto období všeobecného veselí spíše obavy, protože o to více pociťují svůj vlastní smutek. Je možné smutek a zklamání, které nás mohou o svátcích čekat, přece jen poněkud zmírnit? Vánoční svátky nám především připomínají, že je mnohem radostnější dávat než brát, a proto si zaslouží velký obdiv ti, kdo navzdory všemu dokážou na svá trápení, smutek a těžkosti zapomenout a sdílet radost s druhými. Svatý Pavel říká: „Plačte s plačícími,“ a hned dodává: „Radujte se s radujícími se.“ Nejlíp je těm, kdo mají vnímavé a soucitné srdce, a závist, vlastnost tak lidskou a pochopitelnou, dokážou odsunout stranou. Takoví lidé, kteří zapomenou sami na sebe, se pak mohou otevřít radosti, již prožívají ti druzí.
Jestliže se opravdu radovat nedokážeme...
Sdílet radost s druhými a zapomínat na své trápení: není to jeden z nejkrásnějších projevů křesťanské lásky? Napodobujeme tak nebeského Otce, který se o svaté noci radoval nad svým synem, děťátkem ležícím na seně, jemuž lidé jako přístřeší nabídli jen ubohou chatrč. A jestliže zapomenout na vlastní bolest nám připadá jako nedosažitelné hrdinství, jestliže se opravdu radovat nedokážeme, můžeme si alespoň říci, že pravděpodobně prožíváme opravdové Vánoce – podobné těm úplně prvním, kdy Panna Maria a svatý Josef v podmínkách, které si jen těžko dokážeme představit, poprvé spatřili Vládce pokoje.
***
Zpracováno podle knihy Denise Soneta: Já tě snad přetrhnu, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství .
