Nejsem schopen zaplašit úzkost

Na malou horskou vesnici, kde se právě nalézám, padla noc. Dnes se noc oblékla do velmi husté tmy, temné jako moje myšlenky, které mě celý den provázejí. Moje úzkost je stále silná a hluboká. Stále mi cosi brání prožívat radost. Příliš mě znepokojuje současná situace. Po večerní modlitbě vycházím ven, a zaplavuje mě intenzivní strach.

Dnes jsem zrovna psal, že se nesmíme bát, a opakuji to pokaždé, když se mě lidé vyptávají, co jsem prožíval v zajetí islamistů. Sám ale teď nejsem schopen tu úzkost ve svém srdci zaplašit. A tak jako dříve v mé syrské poušti, která už neexistuje, protože ji válka zničila, vycházím na terasu…

Hvězda která nezhasla

… Pozvedám své oči, které jsou ještě plné umělého světla nevidí nic než temně černou oblohu. Náhle však začínám vnímat malá světélka. Objevují se hvězdy; jako tanečnice, které se chystají vstoupit na scénu. Jsou tady! Je jich tolik – tak vzdálené, a přece tak blízké zároveň. Září. Jedna více než ostatní. Upřeně ji pozoruji, mám dokonce chuť ji uchopit do rukou a přitisknout k sobě. Nevím, jak se jmenuje. Z astronomie nevím nic. Ale klidně by to mohla být ta hvězda, která se rozsvítila tenkrát, před dvěma tisíci lety, nad jednou betlémskou stájí, a od té doby nezhasla. Ta malá hvězda ukazuje, že se narodil Spasitel.

Křehké světlo rozptyluje temnotu

Všechna má naděje se vrátila. Mám radost.  Ano, stíny všeho zla ve světě, smutek a neštěstí zatemňují mé srdce a zdá se, že zakryjí i svět. Já ale vím, že i v této noci září malé a křehké světlo, které svou přítomností navždy rozptyluje veškerou temnotu.

Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo,
obyvatelům temné země vzchází světlo.
Choďme v Božím světle! (Iz 9,1; 2,5)

 

Autor tohoto textu Jacques Mourad prožil téměř pět měsíců v zajetí islamistů. Jde o životní příběh, ve kterém víra vítězí nad násilím, naděje nad nespravedlivostí a milosrdenství a odpuštění nad lidskou krutostí.