Dávám mu za pravdu...
Jeden z mých dobrých přátel
mi s nadsázkou a humorem a upřímnstí řekl asi toto:
„Pane faráři, když vám někdo řekne, že jste vůl,
pak jásejte a plesejte,
dobře vás nezná, kdyby vás lépe znal,
řekl by: dvojnásobný vůl.“
Dávám mu za pravdu... Úsudky druhých totiž mohou být zcela falešné. A pak – slovo vůl dnes vlastně skoro nic neznamená; mladí lidé se tak oslovují na potkání. Věta „Pan učitel je vůl“, už skoro nikoho nezarazí. Znamená to třeba jen to, že dává úkoly a chce, aby se žáci učili.
Já bych ale volem chtěl doopravdy být. Abych totiž měl blízko k jesličkám, abych mohl na malého Ježíše v jeslích dýchat a tak jej zahřívat. To je něco záviděníhodného a vznešeného. V tomto smyslu bych byl rád dvojnásobným volem a ještě i oslem. Ten byl také u jesliček.
K jesličkám nenacházejí cestu totiž jen zcela rozumní lidé. Mnozí mají dokonce už tolik rozumu, že se nehodí už vůbec k ničemu. Člověka opravdu nic nesmí rozházet. Zvláště tenkrát ne, když slyší takovou chválu, jako jsem ji slyšel já. Ono je někdy vskutku krásnější být zařazen mezi voly a osly než mezi určité lidi.
Se svolením zpracováno podle knihy Františka Lukeše:
Celý život jsem se učil, a přece jsem propadl,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.
