NAVRCHOLU.cz

První Vánoce bez manžela

Hlavní stránka / Články / První Vánoce bez manžela

22.12.2011

První Vánoce bez manžela Když zemřel manžel, nebylo mi ještě ani třicet a měla jsem dvě malé děti. A beznaděj... Kromě jedné kamarádky jsem neměla nikoho, kdo by mi pomohl. Rodiče byli rozvedení a žili s novými rodinami...

Když zemřel manžel, nebylo mi ještě ani třicet a měla jsem dvě malé děti. A beznaděj... Kromě jedné kamarádky jsem neměla nikoho, kdo by mi pomohl. Rodiče byli rozvedení a žili s novými rodinami. Dávali mi najevo, že o tom, abych k nim přijela, navíc se dvěma malými vnuky, nestojí ani jeden z nich.

Kéž by to byl jen sen
Seděla jsem doma a četla dětem pohádky. Pamatuji se, že tehdy zrovna Birlibána.Tu krásnou knížku o chlapečkovi, který ve svém snu putuje pohádkovou zemí a snaží se něco zachránit.

"Probudím se -
Probudím se, probudím se."

Tak jsem si to říkala a věřila jsem, že je to nyní všechno jenom sen. Doufala jsem, že se otevřou dveře a vejde můj báječný manžel a přinese plno dárků. Já se probudím a manžel bude stát u mé postele a usmívat se a děti budou ve svých postýlkách také už vzhůru a výskat a mávat na nás... Neprobouzela jsem se.
Oba jsme se na tyto Vánoce už těšili a připravovali jsme se, jak je uděláme pro naše děti nezapomenutelné...

„Maminko, proč pláčeš, vždyť tatínek přijde,“ těšilo mě dítě.
Děti nechápou smrt.
Nesmiřují se s ní.
Věří.
Možná právě tohle je na dětství největší dar.

A tak jsem oslavila Vánoce sama, bez dědečků a babiček, jenom s dětmi a snažila jsem se, abych před dětmi neplakala. Když už jsem nemohla slzy udržet, tak jsem odběhla do koupelny, pak si zase upravila make-up a vrátila se s úsměvem k nim... A napadlo mě, že kdyby tam neseděli ti malí trpaslíčkové, asi bych nešla do pokoje, šla bych na balkon a přese všechnu svou bývalou statečnost a – jak jsem si myslela – pevnou víru bych uvažovala, jestli neskočit z okna… Děkovala jsem ale, že mi byly dány tyhle děti, jako kouzelné ruce osudu, které mě drží na tomto světě.

Když jsem děti uložila, šla jsem spát.
Zaspat ten čas – zaspat samotu.
A tehdy jsem měla sen.
Kratičký…
Ve snu ke mně přišel manžel. Byl to jenom kratičký okamžik setkání, chvilička a řekl mi ve snu jenom jednu větu. Stál přede mnou, jako vždy vlídný, laskavý – usmíval se.
Řekl: „Miluju tě a moc ti děkuju, že to takhle zvládáš…“ Když jsem se probudila, děti si hrály na podlaze s dárky, tiše, aby mě neprobudily. Zaspala jsem. Taky aby ne, když jsem měla schůzku s manželem.

A tak žiju dál...

Se svolením zpracováno podle knihy vyprávění
Eduarda Martina Ježíšek pro mě
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
redakčně upraveno
Několik kapitol z knihy naleznete zde

Štítky: deprese, smutek, emoce, pocity, příběh, povídka, vánoce  |   Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.