Každý z nás putuje – tmou a zimou
Jedny Vánoce jsem se zúčastnil zajímavé akce - pěší pouti s betlémským světlem naším setmělým městem. V předvečer Štědrého dnu se nás pár desítek lidí nejrůznějšího věku vydalo na dvanáctikilometrovou cestu z místa rozdávání betlémského světla k našemu kostelu. Každý z nás si nesl nějakou lucerničku nebo lampičku, ve které hořel plamínek světla, které k nám někdo jiný dopravil až z Betléma. A my jej temnotou nesli zase dál. Byl večer, ticho, všude kolem zima, nevlídno a tma.
Občas jsme plamen světla předali někomu na ulici, jindy jsme se zastavili u nějakého domu a plamen světla předali někomu v domě. Občas někomu z nás světlo zhaslo: tehdy mu posloužil plamen světla od ostatních. Někomu se po cestě dokonce rozbila lampička, takže se potom střídal v nesení světla s někým jiným... O plamen světla jsme se tak dělili s dalšími lidmi, ale i navzájem mezi sebou. Občas někdo klopýtl, upadl, občas jsme se zastavili, abychom si krátce odpočali.
Každý z nás je poutníkem – tmou a zimou. Každý z nás dostal plamen světla - aby jej uchoval a předával dále. Každému z nás plamen někdy skomírá, či dokonce zhasne. Každý někdy klopýtneme... Každý máme někdy světla na rozdávání, jindy ho potřebujeme přijmout od druhých... Vždycky jde ale o to, neztratit své zaměření k cíli a zůstat nositelem i dárcem obdrženého světla. Někdy je to námaha a bolest. Ale i radost, kterou svět nemůže dát!
Šťastnou cestu!
***
(Psáno pro časopis Effatha)
