„Babi Růženko, mám takovej pocit, že mi nikdo nechce říct, že umřu“.

Podívala se mi do očí.
Udělá to, co ostatní, bude mlčet?

„Proč by ti to říkali, když to víš, Oskare?“

Uf, slyšela to!

„Připadá mi, babi, že lidi si vymysleli nemocnici jinou, než jaká je. Děláme, jako by se do nemocnice chodilo vždycky jen uzdravit, když se tam přitom taky umírá.“

„To máš pravdu, Oskare. A stejného omylu se dopouštíme i se životem, zapomínáme, že je křehký, krátký a nestálý. Děláme, jako bychom byli nesmrtelní.“

„Moje operace se nepovedla, co, babi Růženko?“

Neodpověděla. To byl její způsob, jak říct ano. Když si byla jistá, že jsem pochopil, pošeptala mi prosebně.

„Nic jsem ti neřekla, slibuješ?“

„Slibuju.“

Chvíli jsme takhle spolu mlčeli a nechali si to projít hlavou.

„Co kdybys napsal Bohu, Oskare?“

„Ale ne, babi Růženko, vy přece ne!“

„Co já ne?“

„Vy ne! Myslel jsem, že vy lhářka nejste.“

„Ale já nelžu.“

„Tak proč mluvíte o Bohu? Už jednou mě napálili s ´Ježíškem´, podruhé nenaletím.“

„Oskare, Bůh nemá s ´Ježíškem´ nic společného. Ty si opravdu myslíš, že já bych ještě mohla věřit na Ježíška?“

„Ne.“

„Nevěřím na ´Ježíška´, ale v Boha ano. A basta“

Takhle řečeno to ovšem bylo něco úplně jiného.

„A proč bych měl Bohu psát?“

„Abys byl míň sám.“

„Míň sám s někým, kdo neexistuje?“

„Udělej to tak, aby existoval.“

„Co mu já můžu napsat?“

„Vyprávěj mu, na co myslíš. To, co neříkáš nahlas, co tě trápí, čeho se nemůžeš zbavit, co se tě drží jako klíště a nemůžeš se tomu vyhnout. Vylič mu všechny tyhle myšlenky, které zabírají místo novým myšlenkám a ničí tě. Jestli je nevyklopíš, bude z tebe skládka starých smradlavých myšlenek.“

„Dobře.“

„A navíc můžeš od Boha chtít každý den jednu věc. Ale pozor! Jen jednu!“

„Ten váš Bůh je nanic, babi Růženko! Duch z Aladinovy lampy splnil tři přání.“

„Jedno přání za den je lepší než tři za život, ne?“

„No dobře. Můžu po něm chtít všechno? Jako hračky, bonbony, auto…?

„Ne, Oskare, Bůh není ´Ježíšek´. Můžeš na něm chtít jenom věci duchovní.“

„Co jako?“

„Například odvahu, trpělivost, jasného ducha…“

„Jasan. Chápu.“

„A taky od něho můžeš chtít něco pro někoho jiného.“

„Jedno přání za den, babi Růženko, přece nebudu blbnout, první si radši nechám pro sebe!“

To je asi tak všechno. A tak jsem ti, Bože, u příležitosti svého prvního dopisu trochu přiblížil, jak to tady vedeme, jak si žijeme tady v nemocnici, kde se na mě dívají jako na překážku vítězství medicíny nad smrtí, a chtěl bych se tě zeptat: Uzdravím se? Odpověz ano nebo ne. Na tom nic není. Ano nebo ne. Škrtni, co se nehodí.

Na shledanou zítra, pusu,

Oskar

P. S. Nemám Tvoji adresu, co mám dělat?

 

***

Se svolením převzato z knihy Oskar a růžová paní od autora: Eric-Emmanuel Schmitt, kterou vydalo nakladatelství Garamond. (Redakčně upraveno).

V příběhu knížky umírá v nemocnici devítiletý chlapec Oskar na leukemii. Ani ve vypjatých okamžicích se čtenář neubrání úsměvu, rozumbrada Oskar si každého rychle získá stejně jako jeho ošetřovatelka babi Růženka. Oskar prožívá v posledních deseti dnech svého života jakoby každý den celé desetiletí a o svých zkušenostech píše dopisy Bohu. V jeho pozorováních, nápadech, zážitcích a úvahách se snoubí dětská komická bezprostřednost s moudrostí umírajícího.

Autor ve svých knihách kouzelně naivním dětským pohledem prostřednictvím prostých jímavých příběhů a rozhovorů dětí s jejich staršími ochránci uvažuje o základních pojmech a hodnotách lidského života a smrti.